Jak jsem měl bebíčko...
Ne že bych nikdy neměl žádnou bolístku, ale tahla teda fakt byla... (pozn. redakce: pozor náš je mužského rodu = rýmička = smrtelná nemoc).
Stejně jako lidská kůže v mrazu trpí, tak i moje pacičky nejsou na takovéto polární počasí zvyklé. Tak se stalo, že s procházek s páníčky (hl. s páníčkem) se mi na polštářcích začaly dělat prasklinky a puklinky až to došlo do takové míry, že mi z nich tekla i krev- v pohybu a skopičinách mě to ale naprosto neomezovalo. I tak zakročila panička a počala na mě aplikovat léčebnou kůru. Namazala mi pacinky domácí měsíčkovou mastí, kterou máme od našeho psího králováckého dědečka... no jo jenže mastička je vyrobená z pravého sádla a to já tůze rád. Tak než se panička nadála, pacičky jsem dokonale oblízal... Snažila se mi sice vysvětlit cosi o léčebném efektu, ale mě to bylo šumák... sádlíčko je prostě sádlíčko. Po třetím pokusu se panička asi trochu namíchla a podívejte jak jsem dopadl...
Nutno dodat, že teď už jsem byl opravdový pacient, tak jsem najednou začal kulhat. Ani na pacinku jsem se nemohl postavit. Páníčci se mi smáli jako by snad bylo něco k smíchu... já chudinka malý. Pacinka najednou nechtěla vůbec poslouchat, bolela a bolela... že by od toho obvazu? Ráno mi ho totiž sundali a už to bylo dobré, bolístka byla pryč... určitě za to mohl ten obvaz s tím lepítkem...