Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsem byl malé štěňátko

7. 3. 2008

Narodil jsem se 22.6.2007 na chatě majitelky mojí maminky Jackie v Černošcích u Prahy. Mám ještě dalších 8 sourozenců, 3 sestřičky a 6 brášků. Roztomilé také je, že naše maminka je černá, tatínek blonďák a jen jeden z mých brášků je barevně po mamince, jinak jsme všichni celý tatínek (aspoň co se barvy týká). Když mi bylo asi 14 dní přijeli se na mně poprvé podívat moji budoucí páníčci. Od nich to prý byla láska na první pohled(paničce se moc líbilo jak jsem se vybarvil), co se mě týká tak až na druhý protože při jejich první návštěvě jsem ještě nekoukal.

Obrazek

            Páníčkové se na mě potom byli podívat ještě mockrát a já rostl jako z vody. Z malého nevidomého uskučeného uzlíčku jsem vyrostl v nebojácného, koukajícího medvídka se zoubkama ostrýma jako nože…

            10.8. 2007 přijeli moji páníčkové na návštěvu naposledy. Naposledy proto, že já jsem s nimi odjel do mého nového domova. Z cesty jsem byl nejdříve docela překvapený, ale už při čekání na vlak mi otrnulo a rozhodl jsem se, že svoji nelibost nad odchodem od maminky dám svým novým páníčkům a celému blízkému a i tomu vzdálenému okolí pěkně najevo. Začal jsem tedy hlasitě protestovat proti sezení v měkounké přepravní tašce a následné stání na peróně mě taky rychle přestalo bavit. Když konečně přijel vlak, byl jsem už pěkně v ráži a tahle bojovná nátura mi vydržela další půl hodinu, kterou trvala cesta do Berouna. Kňučel jsem, štěkal a zápasil ze všech sil, ale nebylo mi to nic platné. Dokonce ani ta zajímavá paní v uniformě mi nepomohla a to jsem na sebe upozorňoval všemi dostupnými prostředky. Na berounském nádraží jsem svoje protesty vzdal, evidentně k ničemu nevedly. Rozhodl jsem se tedy pro tichý protest a vyrazil jsem za zajímavými lidmi s obrovskými batohy, co šli před námi. Páníčkové se rozplývali, že jsem šikulka, že už tak malinký umím chodit na vodítku – chudáčci nepochopili, že jsem chtěl jít prostě s těma zajímavejma lidma před námi a ten hloupej „špagát“, kterému říkají vodítko, mi v tom bránil. Nakonec jsem rezignoval i na hledání nových páníčků a smířil jsem se s těma, co si pro mě původně přijeli a po zbytek cesty autobusem k paničce domů do Králova Dvora jsem byl hodný.

Obrazek

 Musím říct, že nakonec jsem rád, že jsem u nich. Jsou na mě moc hodní, nakoupili mi hromadu různých hraček a dobrůtek a taky dva nové pelíšky a spoustu mističek, ve kterých mám vždycky když mám hlad taky nějakou mňamku.

            Po čase jsem zjistil, že se mi jako snad každému klukovi líbí auta. Snažil jsem se je poznat co nejlépe, ale páníčkové mi to brzy zakázali, protože je prý nebaví mě každý den umývat od oleje. Nakonec jsem se tohoto koníčku musel vzdát, protože jsem se pod auto prostě nevešel. Našel jsem si však jinou zálibu – zahradničení. Nechápu proč, ale ani tenhle můj koníček se mým páníčkům nelíbil. Vždyť to kypření záhonů, přesazování kytek a odstraňování podle mého zbytečných zelených částí rostlin mi vyloženě šlo. Vrcholem mé zahradnická praxe bylo, když jsem vyhrabal a okousal rododendron mojí psí „babičky“ a přinesl jsem jí ho jako hodný „vnuk“ k nohám. Od té doby už na zahradu nesmím bez dozoru a musím být jen na dvoře, kde mě to ale tolik nebaví… Vážně nechápu, co se jim na tom nelíbilo…

            Nakonec po pár nezdařilých pokusech o dráhu ve stavebnictví jsem se uchýlil k tomu k čemu je naše plemeno už od pradávna předurčeno a tím jsou vodní sporty… Ty mi doufám páníčci taky nezatrhnou, ale zatím to vypadá že ne… hurá!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Chybička se vloudila

(Lenka a Balů, 9. 3. 2008 21:28)

Jéé děkujeme za upozornění... hned opravíme, takhle bysme byli ještě na houbách...

Chybička se vloudila...

(Ančí a Žufrik/www.welf.cz, 9. 3. 2008 19:40)

... do datumů, resp. do roku!!! Ses narodil vloni, ne?